Opodál na velkém oválném kameni seděla měsíční dcera a držela něco v rukou. Byla to vlákna světel nočního nebe. Žena k ní přistoupila a ukázala jí přadena, ve kterých byla celá zamotaná. Měsíčnice držela jejich konce a tkala z nich pásek. Podívala se na ženu očima jako nejhlubší temnoty a předala jí tkaní. Tělo ženy se nadechlo a její ruce začaly tkát přadena snu.
Země písčitá schraňuje všechno vědění lidstva a jsou v ní vstupy do posvátných jeskyní. Na takových místech žena opouští všechno, co bylo. Má pocit, že není sama. I když je.
Jen zdálky zní kokrhání kohouta.
