Ptačí ateliér

O MONICE 

napsala Terezie Dubinová pro Galerii NE

Monika Michaelová byla vždy společensky aktivní a nebála se ozvat. Jako učitelka vnímala, že školní systém není pro studenty zajímavý a bere jim chuť objevovat vlastní jedinečnost a rozvíjet svůj talent. Vzdělávání a školství vnímá jako klíčové, formující novou generaci.

Vždy v sobě cítila sílu říct svůj názor a být přímočará i s tím rizikem, že ztratí existenční jistotu. Stále má chuť hledat místa, kde není život, radost a barvy, a oživovat je, navrhovat změnu a realizovat ji. To dělala ve firmách, v neziskovkách, v akademickém prostředí i v komunitách.

Svou prací přemosťuje různé světy tím, že nachází to, co je spojuje. Když získávala prostředky pro intuitivní divadlo, které hrály dlouhodobě nemocné děti, vnímala, že i v dospělých je nějaká ne­moc, potřebnost, která je ovšem skrytá. Naše společnost ji nereflektuje. Vyzkoušela si, že lze spojit člověka, který má nápad, s člověkem, který má peníze a ten nápad se mu líbí. Jejich spolupráce není jenom obchodem, ale i výživou jejich nitra. Právě tohle se ukázalo jako kvalita dobré investice.

Zajímala se o spiritualitu a několik let vedla platformu vzdělávacích programů Cesty prožitku. Osobní transformace ji však táhla dál. V určité fázi pochopila, že spousta lidí chce změnu, ale málokdo se chce opravdu osobně změnit. Říct „ne“ rozběhnutým projektům, přednáškám a účasti na konferencích bylo těžké, ale těžší bylo vědomí, že by hlásala změnu, aniž by jí sama prošla. Vnímala dětskou mentalitu celé společnosti i sebe samé, preferování vnějších horečných aktivit před „pouhým“ bytím. Na podzim 2010 se odešla učit ke kmeni Kogi v Kolumbii, jednomu z posledních kmenů žijících původním, přirozeným způsobem života.

‚Škola‘ byla v tom, že o ní lidé z kmene věděli, ale nechali jí, aby si na věci přišla sama. Setkání se ženami bylo jedním z nejsilnějších momentů vůbec. Zažila s nimi plně, co to je být ženou, která je ve spojení s celou Zemí.

Skutečnou časovanou bombou společnosti je láska žen. Ta však pochází nejen ze srdce, ale pramení ze spojení ženy s její vyživující, regenerující, nekompromisní temnou stránkou.

Jsou lidé, kteří čekají, až se změna uděje, a diví se, že se tak stále neděje. A pak jsou lidé, kteří prošlapávají cestu a změnu žijí. Díky za ně.