Nakouknu přes plot a tam stojí mladý muž Kogi a podává mi tašky. Dívám se na něj a je mi jasné, že nechci jen koupit tašky. Zvu ho dál a povídáme si o tom, že v naší zemi mnoho lidí jeho kmen vnímá. Kogi nám chodí do snů a promlouvají k nám beze slov. Učíme se, jak pracovat s vodou a se zemí. Beru hrst korálků od nás a taky bavlněné nitě na šití tašek. „To jsou dárky, které posíláme. Děkujeme tobě a tvým lidem za spojení. Přidávám ti peníze na věci, které potřebuje tvoje rodina. Prosím vyřiď naše poděkování tvým stařešinům.“ Daniel Pinto Gravito z vesničky Bonquini u řeky Don Diego se mi dívá do očí a nevěří tomu, co se zrovna děje. Sedíme tam spolu pěknou chvíli.
Jeho oči se otevírají a dívá se na mě skrze něj jeho svět. Totéž se děje ve mně. Skrze nás se na sebe dívají naše dva světy. Kogi Čecho. Daniel mi podává tří krásné tašky, které ušila jeho těhotná žena. Podávám mu vodu a jídlo. Dál se na sebe díváme a já říkám: „Prosím tvé stařešiny o učení pagamentos. Jak pracovat s vodou, jak platit zemi a bohu za to, co dostáváme a za to, co potřebujeme. Jak uzdravit matku vodu v naší zemi.“ Podávám mu vodu z mohylového lesa, kterou mi na cestu připravil strážce tohoto posvátného místa u nás. „Matka voda mi řekla, že je slabá. V obrazech jsem vnímala, co potřebuje“. Daniel bere vodu do ruky a já mu podávám dva kousky křišťálu. Daniel mě učí pagamento pro matku vodu. Za dva dny ten kousek vyndej a voda bude zdravá. „Nos vemos“ Uvidíme se, říká ještě Daniel a odchází … zpátky do hor, domů.