Indiáni kmene Kogi mně vzali do učení a jedním z prvních zadání bylo: Nauč se rozumět vodě. Nechali mně na pobřeží, kde je místo, kam chodívají dávat obětiny pro očistu vnitřních a vnějších vod světa. Tam jsem chodívala a snažila jsem se přijít na to, jak mluvit s vodou. Pak, jednoho dne, jsem tam stála, u místa, které mně přitahovalo. Cítila jsem se jako nádoba plná špíny z lidských chyb, lží a bolestí. Byla jsem toho plná a v hlavě jsem měla myšlenku: Pro já? Kam se s tím lidským bahnem schovám? Bylo mi mizerně a byla jsem tam úplně sama. To jsem si alespoň myslela. A tak jsem začla zpívat. Zpívala jsem vodě nevím jak dlouho a co všechno. Celá jsem se tomu zpěvu odevzdala. Nebyla to píseň. Byla to zpověď. Pak jsem se otočila, ještě celá rozechvělá a na pobřežních stromech sedělo asi 70 krásných pelikánů. Všichni měli roztažená křídla a připadalo mi, že se dívají na mně. Už jsem nebyla plná špíny. Byla jsem nádobou zářící a čistou. Odtud jsou pírka pelikánů. Od toho dne jsem je začala nacházet na svých cestách k vodě se vzkazem, ať tohle umění vezmu ženám do své země.