Dnes je den věčné matky. Probudila mě těsně před svítáním ze sna, ve kterém jsem se vydala do domu svého muže. Chvíli jsem jen vnímala, její přítomnost. S nádechem cítím matku zemi v sobě. S výdechem se s ní propojuji a nechávám toto spojení, aby proniklo ke všemu a ke všem, kteří patří do dnešního dne mého života se zemí.
Ve vesničce se střetávají prakticky 4 kultury, z nichž každá má zcela jiné základy a velmi odlišné hodnoty. Je to domorodý svět lidí Kogi, „kosteňos“ lidé pobřežníci, „civilizandos“ zaslepení konzumem a žijící na principu ber nebo ti bude vzato .. a konečně Uaí, kteří se sem sjíždějí z celého světa a v podstatě svou kulturu oživují do dnešního světa. Ano, tady se člověk nevyhne tomu, aby se dotkl sám vlastních základů a hodnot. Není lehké aklimatizovat se na vysokou vlhkost vzduchu a vedro, které připomíná parní saunu. Klima pročišťuje tělo a s ním z nás ždímá i všechno toxické v pocitech, myšlenkách, vztazích … v životě celém.
Irma se na mě dívá a říká: „vždycky si můžeš vybrat, jestli se budeš cítit naštvaná na to, že je všechno jinak … anebo jestli si najdeš to, jak v tom být šťastná.“ Díváme se jedna druhé do očí a je nám oběma jasné, co jsme si vybraly pro dnešní den.