Večer autorského čtení s křestem knihy Moniky Michaelové a výstavou grafika Ladislava Grossmanna.
Ptačí povídání je o tom, jak jsem se k jaguářím lidem dostala a co jsem tam našla. Je médiem pro otevření mostu v každém, kdo je na jejich poselství připraven. Je psána formou lidsko – ptačího dialogu a snových obrazů, ve kterých se otevírá most mezi dvěma světy. Nemyslím si, že je pro každého.
Část výtěžku z prodeje knihy a grafik bude věnována Nadačnímu fondu Mosty – Puentes, kam můžete přispět dobrovolným příspěvkem i vy. www.mosty-puentes.cz
Čtení ptačích příběhů.
Představení grafik.
Prodej knihy Ptačí povídání.
Nové kolekce peříčkových náušnic a předmětů z Ptačího ateliéru.
REZERVACE MÍST: monika.michaelova@gmail.com
Více na: https://www.ptaciatelier.cz//
CESTA DO SRDCE SVĚTA
„Kdo jsi?“ pokřikují kosi.
Ahawaya by mohla být kýmkoli. Kdoví. Hawa znamená v domorodé řeči kagaba matka rodové linie.
Jednou ráno se podívala do nebe a slyší:
„Ahawayo!“
Dívá se, kdo to na ni mluví a zná její jméno. Na obloze krouží dva velcí ptáci jako každý jiný den.
„My tě vidíme.“
Na tohle čekala tolik let. Zase slyší ptáky!!!!
„Můžete mi, prosím, říct, jaká je vaše medicína?” zeptala se. Chvíli kroužili a pak si sedli na telefonní věž: „Je to něco, co neznáš. Naše medicína je obyčejný život. Neděláme z každé synchronicity zázrak a z každého prozření bůhvíco. Žijeme jednoduše a to je to, co se budeš učit.“
„Hm, dělají si ze mě asi legraci,“ napadlo ji. Čekala, že velcí ptáci v sobě musí mít něco nevšedního, co se od nich může naučit, a pak se sama stane výjimečnou. Chvíli v sobě zpracovávala jisté rozčarování nad jejich obyčejností a pak si vzpomněla, že už dlouho touží najít nějaké peří. Všude kolem samý šaman s velkými brky na hlavě nebo ve vlasech, a ona našla akorát ta malá zelená papouščí.
„A můžete mi ukázat, kde najdu nějaké peří?“ Cítila, jak se smějí její prosbě. Nebo spíš holčičí touze.
„Tak pojď,“ řekli a provedli ji lesem mimo stezky, kde je docela snadné šlápnout na cokoli jedovatého. Připadala si jako v pohádce nebo v příběhu od Castanedy. Ačkoliv když člověk o takových věcech čte nebo mluví, je to něco jiného, než když se opravdu začnou dít. V sandálech a pestrých minišatičkách s bílým kloboukem na hlavě si připadala jak barevný motýl v džungli plné jedovatých pavouků, velkých mravenců, hadů a bůhvíčeho ještě. S dětskou důvěrou dělala přesně to, co slyšela: „Jdi pomalu. Tady chvíli počkej. A teď udělej co největší krok. Tudy raději nechoď. Obejdi tohle místo kolem dalšího keře.“ Šla podle hlasu a našla dvacet osm velkých černých per.
Od té doby přilétají každé ráno a berou ji na obyčejně neobyčejné cesty poznání.