Labuť roztahuje svá křídla až můžeme cítit ohromnou sílu a zároveň hebkost. Jako by se svého člověka chystala obejmout.
Kachna pomalu pluje po vodní hladině. Jako mávnutím pírka se v krajině a lidech rozlije obyčejnost a život jde dál.
Ledňáček se mihne prostorem. Prolétá tak rychle, že jenom naše srdce dokáže opravdu vnímat tu radost.
Volavka se dívá jemně někam do prostoru života a čeká na okamžik, kdy se člověk dá k dispozici poselství sněmu vodních ptáků.
Sojka se přidává s přáním změny chování lidí v lese.
„Výměna vody, to se stane,“ prohodí pták směrem k ženě, stojící uprostřed prostoru. Nejdřív tam nebylo nic, jenom ženská postava s malými pírky, a pak se ozvala píseň.
Roztočil se pod ní zemský vír a na tvář jí spadla první kapka.
„Je čas míru,“ „Každý z vás uzavřel dohodu a prodal nebo vyměnil kousek svého životního prostoru. Odpusťte si, co jste způsobili, a dohody zrušte. Dohody o vlastnictví života vypršely. Začněte tím, že uděláte dohodu sami se sebou. Dohodu o míru na Zemi, kterou se zavážete k tomu, že už na sebe nebudete útočit – kvůli tomu, co jste udělali, co si myslíte, ani kvůli tomu, kdo jste. To je naše medicína pro vás.“
