Propadáš se na své cestě k základnímu kameni lidství. Cesta je neprochozená a hnízda ptáků jen občas zdobí staré mrtvé stromy.

„Už dávno jsme tudy neviděli projít živáčka. Copak jsi ztratila, že se vydáváš až tam, kde se ve věku zrodu lidstva scházívali bohové? To už tě omrzelo to povrchní žití na povrchu?“

Netrpělivý pohled prořezává krajinu jemnou jako hedvábí a hledá, čeho by se dalo zachytit. Jemné peří ptáků oblékají nahého člověka, aby mohl vzlétnout přes propast ctnosti až tam, kde si připomene, kým je.