„Proč pláčeš?“

Hlas povoluje a nánosy těžkostí z ramen a paží, z čelisti a celých zad se pomalu sesouvají. Žena se uvolňuje a neví.

„Nevím, proč pláču,“ říká. „Ví to někdo?“ Co spouští hluboký smutek, co spouští tiché slzy a zaplavuje jemně vyprahlé a ztuhlé tělo? Co vede ženu k uvolnění a odevzdání se teplé řece, pramenící z hloubky jejího bytí? Uprostřed srdce se otevírá prostor a v něm je živá žena. Je tam. A je obyčejně smutná a šťastná.

To vidí její ptačí průvodci.