V lese žily zvířátka. Dostali darem oheň. Ne ten lidský, byl to oheň živosti. Jenže jak čas plynul, některá zvířata začala chtít víc ohně a tak se stalo, že se zvířátka mezi sebou začala hádat a bojovat o oheň. A ten oheň v nich zažehl válku, hněv a rostl a rostl, až zapálil celý les.
Některá zvířata se z lesa odstěhovala, jiná se dál hádala a další zvířata se začala bát, že takový oheň nikdy neuhasí. Jen několik zvířat přemýšlelo o tom, jak oheň uhasit. Ale na nic nepřišli. Jen vodní ptáci se nebáli. Lítali do míst, kde jim nehrozilo žádné nebezpečí. Jejich oheň se nezměnil. Nevzplál ani závistí, ani touhou po moci ani chamtivostí. Narodili se totiž s darem milosti.
Mezitím malý ptáček, kterého známe pod jménem Ledňáček zaletěl k prameni živé vody a poprosili ji o pár kapek, aby mohl oheň uklidnit. Nabral do svého malého zobáčku jednu kapičku a letěl nad les. Oheň mezitím vzplál vysoko nad stromy a tak musel malý ptáček letět ještě výš až skoro ke slunci. Tam se na něj dívaly oči bohů slunce. Ti dali kdysi dávno zvířátkům oheň a teď pozorovali, co s ním udělala. Už se chystali vzít ho zvířátkům a všem dalším rozhněvaným pozemským druhům, ale v tom uviděli malého Ledňáčka. To se jim zalíbilo a tak se rozhodli, že promění oheň války v přátelství. Rázem v lese vše utichlo. Už se nikdo nehádal s nikým o ničem. Každý teď s přáteli a rodinou v tiché radosti seděl u ohňů přátelství. Malý ptáček se díval z výšky na ten zázrak.
Od té doby je oheň darem bohů Slunce a dodnes se vypráví příběh malého ptáčka Ledňáčka.
Přišel čas, kdy je třeba vzlétnout pro kapičku živé vody. Už hoří v našem lese. Proto jsem usedla do Ptačího atelieru a vytáhla jsem z krásných látkových krabiček ta nejvzácnější pírka, která mám. Je čas. Říkají ptáci. A jako mí nejlepší přátelé se se mnou vydávají pro tu jednu kapičku živé vody, která uhasí požár v našem lese.
