Peří, které nese příběh naušnice, dostávám z různých míst.
Jsou od ptáků, žijících v přírodě, v zahradách, ve voliérách a … u chovatelů.
Každé pírko ručně ošetřuji tak, aby bylo čisté. Vydrží několik let a dá se, až na výjimečné kousky, jednoduše udržovat opláchnutím ve vodě a šetrným usušením.
Původ peří je různý. Někdy se mi o ptácích zdá, jakoby ke mně promlouval hlas někoho, kdo je tak veliký jako když ke mně mluví Země. Vnímám obrazy krajiny a míst. Někdy pozoruji ve snovém obrazu obzor a jsem na místě, kde jsem vyrůstala. Tam odtud vnímám život ve svém břiše a Země před očima ožívá. Zvedá se povrch a stromy, půda, rostliny a všechno živé se pohybuje ve vlnách, v pulsaci a já spíš cítím ten obraz jako živý celek, který otevírá oči a hovoří … ukazuje své jednotlivé části. Vnímám, že se slovy a obrazy ke mně putuje ještě něco dalšího a mezi pánevními kostmi uvnitř pánve mi jemně brní.
Kolpíci, kachny, pávi, plameňáci, straky a další ptáci se v obrazovém světě bdělého snění promenují a občas na mě pokukují. Vidím jejich jiskru. Koroptve, sojky, káňata, sovy a drobní ptáčci z lesů v okolí zahrad ke mně vzduchem mávají svými křídly.
Vzpomínám kolikrát jsem v létě viděla kosa. Kos na zemi … a okamžitě se mi zapínají kočičí instinkty. Tělem projede horká vlna a je ze mně lovec. Vzrušením se vrhám na kosa a cítím další teplou vlnu uspokojení. Nebo když vidím sýkorku tak se vznesu mžikem nad koruny stromů a kroužím. Rychle, lehce a zamilovaně. Cítím jak mi tělo tuhne, ale lopatky jsou volné a živé tak plně, že mě ten prožitek okamžitě exportuje do srdce. Jsem plně ve svém citu a spolu se mnou je v mém srdci sýkorka. Miluju ten pocit. Je to splynutí duší, esencí, radosti ze života v krásném spojení. Zase mě zalévá vlna teplého mocného proudu z pánve, bere mě do volného pádu v totálním odevzdání křídlům. Jsem v srdci, moje ruce se v zápěstích zatnou a já prožívám chvějivé naplnění po celém těle když sýkorka vlévá svůj život do mého těla.
Tak začíná cesta peří do mého života.
Nacházím ho na procházkách, poutích anebo se vydávám peří hledat tam, kde vím, že ptáci jsou. Nacházím vypadlá brka nebo ptáky, které snědli dravci. Káňata a sovy bývají u silnic, jak určitě každý, kdo řídí auto, ví. Komu se už podařilo srazit autem ptáka? Nebo jiné zvíře? Neznám směrnice ani zákon, který by ošetřil odpovědnost řidiče a ptáků za bezpečnost života. Ptáci jsou u silnic zabíjení převážně kamiony, jejichž velikost zasahuje do přeletové výšky . Když vnímám, že je káně poraněné, zastavuju a jsem s kánětem když umírá. Je to smutné a učím se přijímat smrt takovou, jaká je. V těch momentech zažívám porozumění moudrosti a příběhům toho ptačího druhu. Je to dojemné, protože to působí skoro jako když bych dostávala veliký, krásný dar. Říkám tomu medicína.
Poprvé jsem dostala káně v roce 2012 na narozeniny. Byla jsem s kamarádem na návštěvě jednoho druidského místa a strávili jsme noc v domě předků. Nad ránem jsem měla živý sen o tom, jak mi Země posílá dárek k narozeninám.
V den mých narozenin za mnou tenhle muž přišel a podal mi káně se slovy, že ho viděl u cesty. Z toho, co popisovat to vypadá, že mu káně mimo smyslově sdělilo, že je dárek pro mně. Když mi ho podával, cítila jsem, že ještě žije. Držela jsem ho v dlaních, a vnímala, jak mizí z těla. Jeho tělo ztěžklo a pak bylo najednou lehoučké. Položila jsem ho na zem a celé odpoledne jsem prožívala svou první lekci o ptačím daru, o té velikosti lásky, kterou cítím a o tom, co udělám.
Tak dostávám peří ptáků, žijících v přírodě.
V roce 2011 jsem se vrátila z pouti v Kolumbii u domorodých obyvatel KOGI. Pracovala jsem u vodních ptáků. Za svou práci jsem dostávala peří a čas v ptačích voliérách. Půl roku jsem pozorovala život v zoo z obou stran klece a poslouchala příběhy ptačích lidí. Nebylo ale snadné tam být. V klecích jsou ptáci, kteří tam opravdu nemají co dělat. Supi a orlosupi, volavky z ustřiženými letkami a orli, kteří nemají rozhled. Nevím čím přesně to bylo, ale čím dál častěji jsem odcházela ze zoo tak unavená a těžká, že jsem tam přestala chodit. Ptačí peří se stalo krásným dárkem, který dál zdobí a inspiruje můj život.
Jsou momenty, kdy jsem ve vzpomínkách na plameňáky. Ráno jsem jim čistívala jídelnu a bazének. Trvalo to vždycky tak hodinu a oni se na mě občas chodili koukat, jak jim sprchuju hadicí jejich prostor. Popošla jsem k nim pomalu a dívala jsem se na růžové plameňáky zblízka. Připadala jsem si krásná a měla jsem pocit, jako když v hejnu plameňáků vidím odraz bohyně vodopádů, řek a jezírek. V bdělém stavu jsem cítila svoji skutečnou krásu jako kapky vody s odrazem slunce s nádechem barvy plameňáčího peří.
S každým pírkem, které vezmu do ruky, pořád cítím přítomnost a to zvláštní lidsko ptačí přátelství, které tenkrát vzniklo mezi námi. Peří živých ptáků v klecích se rozletělo do volné přírody, do světa všude tam, kde s pírky jsme. Někdy mi připadá, že práce s touhle ptačí medicínou je jako psaní metafory. Z původního významu peří se rozvine jeho příběh, přenesený do života člověka.
To je příběh o původu peří ptáku ze zoo.
čtyřikrát doprava otočím nití
a začnu jedno ptačí šití
jednu pro tebe ptačí medicíno
jednu pro tebe mámo, táto
jednu pro ptáka, co mi tohle pírko dal
příběh téhle chvíle vpletu … a pošlu ho dál
Ženská medicínská práce s peřím je dar. Peříčka doprovázejí příběhy, které sepisuji jako inspiraci pro vás. Tvořím ptačí kolekce, o které už si ženy řekly
… a přijímám objednávky na další.