První se ozvala jedna naušnice, kterou jsem také už měla vytvořenou. Je z páru, který jsem věnovala jedné malé holčičce. Jenže ona tu jednu ztratila a pak se začala ztrácet i sama sobě. Napodobovala všechny, kdo nějakým způsobem získali pozornost. Jakoby úplně vymizela holčička a místo ní začala existovat projekční plocha pro všechno, co může připoutat pozornost anebo poskytnout prostor pro vyjádření jejích pocitů – hlubokého hněvu a nenávisti. Tahle naušnice chtěla došít druhou do páru pro vás. A tak jsem to udělala. Přidala jsem k ní sušený plod jeřabiny, to mají ptáci rádi. Je to výživa. Možná je to i pomyslný jeden kousek chybějící části.

Medicínou tohoto páru naušnic je uvědomnění si, že ztratit sama sebe a nahradit to čímkoliv, co dokáže připoutat pozornost druhých je slepá cesta. V řadě lidských životů to tak skryté, že si toho člověk ani nevšimne. Jen není spokojený, možná je i zraněný a vše kolem něj se tak nějak rozpadá anebo jde těžce. Jenže když se to stane takhle najednou, ukáže se, v čem člověk žije. Je jako zrcadlo, do kterého se musí podívat, aby věděl, kde je jeho místo.

Je čas to pustit.

Je čas se pustit.

Je čas pustit sebe do srdce.

Pokud jsi ztracená, tak se tam najdeš.

Ne v druhých, ale v sobě.