V jednom lese žily zvířátka. Dostali darem oheň. Ne ten lidský, byl to oheň živosti. Jenže jak čas plynul, některá zvířata začala chtít víc ohně a tak se stalo, že se zvířátka mezi sebou začala hádat a bojovat o oheň. A ten oheň v nich zažehl válku, hněv a rostl a rostl, až zapálil celý les.

Některá zvířata se z lesa odstěhovala, jiná se dál hádala a další zvířata se začala bát, že takový oheň nikdy neuhasí. Jen několik zvířat přemýšlelo o tom, jak oheň uhasit. Ale na nic nepřišli. Jen papoušci a vodní ptáci se nebáli. Naopak, smáli se a lítali do míst, kde jim nehrozilo žádné nebezpečí. Jejich oheň se nezměnil. Nevzplál ani závistí, ani touhou po moci ani chamtivostí. Papoušci se totiž narodili s darem radosti a smíchu.

Mezitím malý ptáček, kterého známe pod jménem Kolibřík a jeho kamarád Ledňáček zaletěli k prameni živé vody a poprosili ji o pár kapek, aby mohli oheň uklidnit. Nabrali do svých malých zobáčků každý jednu kapičku a letěli nad les. Oheň mezitím vzplál vysoko nad stromy a tak museli malí ptáčkové letět ještě výš až skoro ke slunci. Tam se na ně dívaly oči bohů slunce. To oni dali kdysi dávno zvířátkům oheň a teď pozorovali, co s ním zvířátka udělaly. Už se chystali vzít ho zvířátkům a všem dalším rozhněvaným pozemským druhům, ale v tom uviděli malého Kolibříka s kamarádem Ledňáčkem. To se jim zalíbilo a tak se rozhodli, že promění oheň války v přátelství. Rázem v lese vše utichlo. Už se nikdo nehádal s nikým o ničem. Každý teš s přáteli a rodinou v tiché radosti seděl u ohňů přátelství. Dva malí ptáčkové se dívali z výšky na ten zázrak.

Od té doby je oheň darem bohů Slunce a papoušci dodnes rádi vypráví příběh dvou malých ptačích kamarádů.

Přišel čas, kdy je třeba vzlétnout pro kapičku živé vody. Už hoří v našem lese. Proto jsem usedla do Ptačího atelieru a vytáhla jsem z krásných látkových krabiček ta nejvzácnější pírka, která mám. Je čas. Říkají ptáci. A jako mí nejlepší přátelé se se mnou vydávají pro tu jednu kapičku živé vody, která uhasí požár v našem lese.